Články a příspěvky

Význam dechu v terapeutické praxi

Přirozené dýchání je nezbytnou a životně důležitou součástí našich životů a jejich samotné podstaty. Přirozeným dechem posilujeme své celkové zdraví (fyzické, psychické i duchovní), výrazně přispíváme ke správné fyziologii našich životně důležitých funkcí a tělesných systémů. Udržujeme jím citovou rovnováhu, účinně odoláváme stresu a negativní emoce transformujeme v pozitivní. Není pochyb o tom, že přirozeným a plným dechem můžeme poměrně snadno a účinně využívat jeho účinků k samoléčení a ke zdravému osobnímu růstu, k duchovnímu rozvoji a v neposlední řadě i k „osvobození“. Pomineme-li kvalitu ovzduší, ve kterém žijeme a kvalitu vzduchu, který dnes a denně vdechujeme, je energie, kterou dechem přijímáme, ve své podstatě „čistým“ a „bezodpadovým“ produktem pro udržení života.

Obnova přirozeného autonomního dýchání je závislá spíše na „revitalizaci“ či „transformaci“ našeho vědomí, vnitřního vnímání, než na používaných dechových technikách.

Přes veškerou snahu si uvědomit sama sebe, poznat sama sebe a změnit sama sebe, svůj dosavadní život a životní návyky, nejsme zcela schopni a spíše častěji ochotni se za pomoci přirozeného dýchání otevřít neomezenému potenciálu životní energie a samouzdravovacímu procesu harmonie. Přestože jsou každému z nás kdykoli dostupné. Není pochyb o tom, že způsob dýchání je obrazem způsobu našeho života, který žijeme. Bez vědomého přirozeného dýchání si nikdy nebudeme schopni plně uvědomit své možnosti, nebudeme schopni rozšířit svůj pohled na život, transformovat naše paradigma, rozšířit své vědomí a získat tak možnost využití neomezeného potenciálu možností, jež se nám dnes a denně nabízí.

Proces dýchání nejen zajišťuje životně důležité fyziologické funkce, ale také prostřednictvím stále se prohlubujícího vědomí rytmu dechu, nádechu a výdechu, probouzíme své vnitřní léčivé síly – neomezený potenciál harmonie. Vědomě a plně dýchat znamená realizovat svoji vrozenou dokonalost ve všem, co cítíme, myslíme a konáme. Povrchní dýchání narušuje rovnováhu na všech úrovních našeho života, významnou měrou přispívá k disharmonii.

S jistou nadsázkou by se dalo říci, že jak dýcháme, tak žijeme. Nebo jinak, ztrácíme-li kontrolu a vědomí dechu, ztrácíme příležitosti, jež nám nabízí plně vědomý život.

Žijeme v představách omezeného vědomí sebe sama, svých možností a potenciálu. Právě prostřednictvím dýchání a zapojení do tohoto přirozeného procesu celé tělo nám umožní rozšířit značně své vědomí, možnosti zažívání, a o to větší vnitřní ztišení. Osvobodit se od své „omezené představy o sobě “ znamená otevřít se neomezeným léčivým silám a energiím, které vytvářejí náš život v neustálém evolučním procesu.

Je velmi užitečné si uvědomit, že náš dech je součástí metabolismu přírody a tedy i spoluvytváří její harmonii či se v opačném případě podílí na její disharmonii. Celý náš respirační systém je propojen s většinou senzorických nervů v našem těle, a proto jakýkoliv smyslový podnět ovlivňuje způsob dýchání. Při používání některých dechových technik můžeme vědomě měnit způsob dýchání (prodlužovat, zkracovat či zadržovat dech) a v takovém případě mohou cíleně stimulované nervové podněty, vědomě i nevědomě vygenerované v mozkové kůře, využívat respirační centrum k žádoucím změnám tam, kde je to standardní cestou již omezené nebo zcela nemožné. Pohybujeme se tak po cestách, které užíváme pro vědomé ovládání svalů a funkcionality našeho těla. To má za následek i možnosti změn na úrovni synaptických spojení mezi mozkovými buňkami, z čehož vyplývá, že za pomocí vědomého dechu lze tato spojení žádoucím způsobem modifikovat, právě za pomocí vnitřních vjemů a zážitků spojených s dechem.

Způsob dýchání rovněž ovlivňuje acidobazickou rovnováhu, přičemž respirační centrum funguje na základě rovnováhy mezi alkalitou a aciditou krve. Nervy v prodloužené míše jsou na stav rovnováhy či nerovnováhy velmi citlivé a zpětně regulují způsob dýchání celého organizmu (jak vnějšího plicního, tak i vnitřního buněčného).

Ačkoli nemůžeme změnit chemickou rovnováhu dýchacího procesu přímo, můžeme jí ovlivnit mnohými nepřímými způsoby. Jedním z takových způsobů je vědomé uvolňování svalového tonu, spasticity (bez ohledu na rozsah či formu). Snížením svalového napětí (lokálního i celkového) redukujeme množství odpadových produktů (např. kyselinu mléčnou nebo kysličník uhličitý) a zároveň snižujeme fyziologickou a energetickou náročnost, míru procesní aktivity, potřebnou k udržování či opětovnému získání chemické rovnováhy. Chronické napětí navíc negativně stimuluje senzorické nervy, což má negativní vliv na celé tělo, ale především na psychiku a stav mysli, ve které se tělesné procesy odráží, bez výjimky a v plné míře, mnohdy i v násobném účinku. Uvolnění chronického napětí umožňuje lepší koordinaci mechanismů, které se zúčastní procesu dýchání a řetězení těchto vlivů po celém organizmu. Díky harmonické koordinaci těchto mechanismů přijímáme kyslík a vylučujeme kysličník uhličitý s minimálním výdejem energie, bez nežádoucích vedlejších účinků.

Nedostatečná funkce bránice je způsobena třemi základními příčinami, kromě špatných dechových návyků jako takových. V prvé řadě je pohyb bránice nepříznivě ovlivňován sympatickou nervovou soustavou v důsledku chronického stresu, strachu a dalších negativních emocí. Za druhé je funkce bránice nepříznivě ovlivňována zbytečným svalovým napětím a špatnou konfigurací kosterní struktury, držením těla, špatnými pohybovými návyky atd. Za třetí funkci bránice a celého respiračního procesu nepříznivě ovlivňuje stav naší mysli. Vzhledem k tomu, že je bránice připojena pouze k vnitřní straně dolních žeber a k bederním obratlům (není spojena s žádnou pevnou kostí), je její správná funkce ovlivněna zdravou vitalitou a pružností páteře a pánve a s nimi spojenými svalovými skupinami v břišní krajině, které jsou zase ovlivňovány nejen naším návykovým (habituálním) držením těla, ale také našimi emocemi.

Vzhledem k tomu, že 70% veškerých odpadových látek odchází z těla respirací (plíce, pokožka), je zřejmé, jaký obrovský význam má správné dýchání pro celkové zdraví a funkci našeho těla, psychiku apod.

Integrace přirozeného dýchání do našeho života nevyhnutelně začíná vědomými návyky vědomí našeho těla. Jedině skrze toto vědomé vcítění, „vtělení se“ do sebe sama, si můžeme uvědomit a především kontinuálně zažívat působení vyšší úrovně inteligence „moudrosti a harmonie“ těla, naší bytosti jako celistvé entity.

Každý, kdo se začne zabývat smyslovým vědomím, brzy objeví dvě pozoruhodné skutečnosti. Za prvé, že většinou žijeme ve stavu „somatické amnézie“, což znamená, že si neuvědomujeme své tělesné pocity. A za druhé, že tato somatická amnézie má velice úzkou spojitost s naší „pocitovou amnézií“, s naší neschopností uvědomovat si právě vzniknuvší pocity, které determinují naše úmysly a následně naše chování a skutky, vztah k našemu okolí i k sobě samým. A protože nevyužíváme svého „rozšířeného vědomí“, upozadili jsme geneticky vrozenou schopnost vnímání sama sebe a našeho těla zevnitř, a tím využívat téměř neomezené možnosti růstu a využívání příležitostí, komunikačního prostředku intuice. Tento nedostatek nás připravuje o perspektivu tvoření jako předpokladu evolučního procesu, jehož jsme tak či tak nevyhnutelnou součástí. Jde jen o to, zda vědomě či nevědomě. To je nesmírný rozdíl.

Změnit způsob dýchání není á priori otázkou vhodných technik, nýbrž otázkou způsobu smyslového a mimosmyslového vnímání, vnímání sebe sama zcela z nového úhlu pohledu – z pohledu celistvosti v rezonančním prostředí harmonie. Důležitým předpokladem je naučit se s přítomnou pozorností „následovat svůj dech“, přirozeně, nenásilně, vědomě, celou svojí bytostí, celým svým tělem.

Sebeuvědomování má přímý vliv na naší nervovou soustavu a pomáhá získat tolik potřebnou harmonii do našeho života. Mozek se skládá ze 100 miliard neuronů, z nichž každý je vzájemně propojen s 10.000 neurony. Hlavní funkcí neuronů je spojování různých částí našeho organismu, aby mohl jako integrovaný dokonalý celek plnit bezezbytku svoji funkci. Většina neuronů je přímo či nepřímo spojena s určitým druhem pohybu. Tento pohyb závisí na informacích a impulzech z vnitřního i vnějšího světa.

Budeme-li si lépe uvědomovat své tělo, svůj dech, poskytujeme tím cenné informace svému mozkovému centru, které řídí činnost našeho těla, které potřebuje k žádoucí stimulaci návykových (habituálních) vzorců chování a reakcí na vnitřní i vnější podněty. Sebeuvědomování výraznou měrou pomáhá vytvářet nová (případně rušit stávající nevyhovující) spojení mezi neurony v mozku a nervovou soustavou jako celku. Takto vzniklá nová spojení zvyšují citlivost a hloubku našeho vnímání a schopnost vědomého prohlubování harmonického prostředí, ve kterém žijeme. Tím se zvyšuje nejen kvalita našeho života, ale posiluje i zdraví našeho těla (fyzické i psychické).

Sebepoznání a celistvé dýchání posiluje náš imunitní systém a je tou nejpřirozenější cestou proti stresu (jehož původcem je všudypřítomný strach), jež je příčinou drtivé většiny současných tzv. civilizačních chorob. Pomocí dechu zvyšujeme schopnost naší vnitřní pozornosti a tím i k celkové harmonizaci (nejen naší nervové soustavy), podporuje parasympatický nervový systém, a tedy ve svém důsledku i přirozený proces samoléčení.

Jakoukoli negativní energii nelze zrušit, odstranit, zbavit se jí. Zákon o zachování energie to neumožňuje. Energii lze pouze transformovat a k tomu nám může velmi dobře posloužit právě vědomý dech. To umožňuje současně se zaměřit na řešení příčin negativního jevu (je ať je jakýkoliv) místo řešení důsledků, jež tento jev přináší.

Pro naše celkové zdraví a úspěšnost procesu postupného odstraňování jednotlivých projevů disharmonie je při cílené stimulaci důležitější dosažení žádoucích rozdílů změn mezi smyslovými vjemy a pocity (subjektivně vnímatelných), než samotná intenzita či forma daného stimulačního podnětu jako takového. Zde je na místě připomenout žádoucí praktickou znalost zákona nejmenšího úsilí, pomocí něhož můžeme efektivně dosáhnout takových podmínek, aby stimulační podněty příliš nevybočovaly z harmonického naladění. Prostředí harmonie je to, co zvyšuje účinnost stimulace. To svědčí i o faktu, že abychom si mohli uvědomit a dosáhnout uvolnění v jakékoli části těla, je důležité si nejdříve uvědomit pocity ve zcela uvolněné části těla. Tyto pocity pak lze s dostatečnou praxí libovolně lokálně aplikovat po celém těle (fyzicky i psychicky, bez omezení). Efektivní dosahování jakéhokoli výsledku však VŽDY vyžaduje maximální uvolnění, trvalé snižování napětí. To platí i o dýchání, mysli apod.

Autor: Ing.Jiří Nývlt, učitel védské jógy, terapeut, autor programu
zpět nahoru