Filozofie harmonie

Náš program STIMULAČNÍ HARMONIZACE® vychází z předpokladu, že základní podstatou všeho co je (tedy včetně našeho života a zdraví) v nejobecnějším slova smyslu je jednota – stav harmonie. Je to základní přirozenost bytí, definuje jeho spiritualitu a neomezený potenciál transformace v nekonečné variabilitě. Disharmonie je nepřirozená, proto musí docházet k jejím neustálým korekcím, jež velmi často i negativně ovlivňují naše životy, zdraví těla i mysli, naše paradigma, svět kolem nás.

Z pohledu praxe našeho programu vnímáme zcela zásadní rozdíl mezi obecným stavem rovnováhy a harmonie. Charakter rovnováhy, byť tato zajišťuje za dané situace v jistém smyslu pocit „stability“, usilující mnohdy především o stav bez subjektivně vnímatelných projevů disharmonie (bolesti, potíží atd.), spočívá převážně v procesu vyrovnávání pomyslných misek vah přidáním (vnějšími prostředky, vnějšími zásahy) potřebného množství „závaží“, čímž zjevně a nepochybně dochází k vyrovnání výchylky a dostaví se přechodná stabilizace. Ta ale nepřetrvá, je labilní, dalo by se říci, že je to „fikce“ harmonie a to především proto, že stav rovnováhy vnímá naše mysl jako status quo. A v tom je právě ta zásadní potíž.

Charakter procesu harmonizace však působí zcela odlišně, kdy tzv. rovnovážného stavu docilujeme snižováním potřebného množství „závaží“, aby opět došlo k přechodné stabilizaci, avšak za daleko menšího „vnitřního napětí“. Diametrální rozdíl zatížení organismu u obou přístupů je tak markantní. Vnímavý pozorovatel velmi snadno zjistí, že v případě harmonizace je zapotřebí odebrat „identické množství závaží“ jako u procesu dosahování prosté rovnováhy, kde naopak „toto množství závaží musíme přidat“, avšak v opačném pólu, na opačné misce. V procesu harmonizace tímto současně vytváříme velmi příznivé podmínky pro snižování tenze a téměř neustálé rezistentní reakce, oproti procesu dosahování rovnováhy, kdy se velmi často nevyhneme (i překvapivým, nečekaným) rezistencím a přetrvávání napětí, jež rovněž velmi často putuje neřízeně celým organismem a způsobuje relativně nové projevy disharmonie. Naše vědomí vnímá stav harmonie jako jemně a přesto vysoce „vibrující“ dynamický proces.

Realizovat stav harmonie lze relativně snadno prostřednictvím vnitřní transformace, přechodem ze smyslového vnímání „hmatatelné“ i „neviditelné“ zúžené reality do přímého vědomého vnitřního vnímání, pocitů, zážitků, emocí v neomezeném rozsahu. A právě „kvalita“ a „hloubka“ těchto prožitků, vjemů, emocí bez aktivní účasti našich smyslů (např. při meditaci, hluboké relaxaci, vědomá lokalizace jednobodové pozornosti, využívání afirmací k autosugesci apod.) nám umožňuje vnímat existenci a formy projevu všudypřítomného energetického univerzálního pole přirozeným, transformačním a uzdravujícím způsobem. A následně vytvoří příznivé podmínky pro přirozené „samoléčebné“ procesy, odstraňující strach či stres, jež jsou jednou z hlavních příčin většiny nemocí (lidskou společnost nevyjímaje). Tyto neviditelné procesy jsou zcela zásadní a to nejen v procesu uzdravování, harmonizace obecně, či například zpomalení stárnutí, transformace neuronové sítě a mysli, revitalizace DNA apod., ale jsou nezastupitelně přítomné v procesu tzv. zpětnovazební smyčky, neustálé komunikace mezi tělem a myslí, vzájemné komunikace mezi všemi buňkami. Je nepochybné, že svět se nesestává z nekonečných miliard oddělených částí, věcí, živých bytostí, nýbrž je propojen smyslově neviditelnou a intelektuálně neuchopitelnou silou, přesahující nás samé. Proto ani nemůžeme o sobě tvrdit, že jsme nezávislými pozorovateli něčeho „vně nás“. Se změnou paradigmatu v tomto smyslu se pak my jako „jedinečná identita“ stáváme vědomě nejen subjektem pozorování, ale i jeho objektem a v neposlední řadě i samotným procesem pozorování, nebo lépe řečeno procesem vnímání všeho, co je.

Tato spoluúčast probíhá prostřednictvím nás samých, kdy jsme nositeli představy, jsme její realizací, ale současně i tím, kdo vše v tentýž okamžik zažívá. Zcela zásadní je fakt, že ve své podstatě směr našim životům určují naše přítomné myšlenky, představy a očekávání, jež v pravém slova smyslu také dávají reálný prostor pro to, aby se vůbec to či ono mohlo stát nebo právě teď dělo. Proto je důležitější svět „uvnitř“ než svět „vně“, a rozhodně také platí, že jak „uvnitř“, tak „vně“. Snadno tento fakt pochopíme, pokud připustíme, že samotná existence všeho, tedy i celý náš život, má holografický charakter ve všech úrovních (hmotné, mysli, vědomí a dále ….). V tomto smylu také často slýcháváme, že stav světa je odrazem našeho vědomí, vědomí každého z nás.

Je proto důležité (a v našem programu zcela zásadní), abychom brali vážně své vnitřní pocity a vjemy a to, jaké stanovisko zaujmeme k právě probíhající přítomné „vnitřní realitě“. Na základě svých pocitů a procesů uvnitř sebe sama, na základě svých dosavadních zkušeností, určující i naše návyky, dáváme prostřednictvím aktivity své mysli (vědomě či nevědomě) prostor pro tu či onu reakci na danou, právě probíhající situaci. A následně zpětně tato reakce opět vyvolává další představy. A na této úrovni se rodí harmonie či disharmonie.

Princip harmonie neustále koriguje amplitudy odchylek dle okolností a právě vzniknuvších podmínek, za kterých se neustále mění námi vnímaný obraz přítomné reality. Vycházíme tedy z toho, že pokud chceme provést jakoukoliv změnu, nelze jí realizovat v rozporu s přirozeným řádem harmonie, ale naopak tento řád využít ve prospěch žádoucí pozitivní změny s využitím mnohonásobného přínosu synergie z neustálého „rezonančního ladění“. V rámci neustálého procesu tohoto „ladění“ můžeme být správně orientovaným vlastním vědomím daného prožitku v jistém smyslu „obklopeni“ naší niternou představou (uzdravení, duchovního pokroku, harmonických vztahů, svobody, štěstí, našeho vnitřního růstu atd.). Dokážeme-li tento stav takto vnímat, umožní nám to posunout se od pouhého „prožívání“ událostí, do stavu, kdy již nikoli víme, ale prožíváme, že již vědomě vlastní realitu tvoříme a jsme součástí veškerého dění.

Řád změnit nelze, ale podmínky pro realizaci harmonie v prostředí řádu jednoznačně ano. Proto se náš program zaměřuje na práci s navozením příznivých podmínek uvnitř i vně každého účastníka stimulačního procesu. Ne vždy se podaří zcela disharmonii odstranit ve prospěch harmonie, ale důležitá není bezpodmínečná optimalizace tam, kde je to nereálné (např. náprava nevratného fyzického či mentálního handicapu), ale CESTA směrem k harmonii provázená jakoukoli pozitivní, byť sebemenší změnou, je bezesporu reálná vždy. A není pochyb o tom, že užitečná. V tomto ohledu je důležitá energie vynaložená k získání harmonie, která se vždy v maximální možné míře zužitkuje a nikdy nepřijde „na zmar“. Zcela nepochybně bude využita primárně uvnitř, aniž by se třeba projevila „na venek“ našimi smysly vnímatelným způsobem. V takovém případě se může projevit například formou pocitu štěstí, vnitřního klidu a pohody. Což jsou v dnešní době jistě cenné „komodity“ života.

Pojem harmonizace není v tomto ohledu očekávaným stavem, nýbrž v jistém smyslu kontinuálním evolučním procesem. Proto je každý účastník přímo zapojen do procesů změn tak, aby se osobně a vědomě podílel na tvorbě harmonické synergie v přítomném okamžiku. Podvědomě každý cítí, že harmonie je jeho přirozeností. A po zkušenostech z několikaleté praxe je tento předpoklad nejen reálný, ale zcela zásadní, přinášející povzbudivé a mnohdy i překvapivé výsledky.

Projevy harmonie působí efektivně a přesně cílí „ozdravné“ transformační procesy na skutečné příčiny dle principu „ze zhora dolů“. Proto je také proces celostní „revitalizace“ velmi často dlouhodobý a vyžaduje trpělivost a pokoru.

zpět nahoru