Anotace programu

Prezentujeme zde celostní, integrativní metodu, která má ryze stimulační a empirický charakter. Je zaměřena na cílené navození a sdílení harmonie těla, mysli a vědomí prostřednictvím kontinuálního procesu vnímání a poznávání vnitřních zážitků a získávání nových osobních zkušeností jako reakce na stimulační podněty. Je to neinvazivní a přirozená metoda „transformace“ cílená především na mysl a vědomí.

V našem přístupu uplatňovaném v programu se á priori nesnažíme pouze vnější jemnou stimulací přispět k postupnému odstraňování reálně existující disharmonie na všech úrovních současně (psychické či somatické potíže zjevně smyslově vnímatelné), ale rovněž tímto podporujeme přirozené geneticky zakódované a primárně život podporující organické procesy a současně posilujeme ne-disharmonické přítomné stavy těla, mysli a vědomí ve všech projevech, na všech úrovních. Tím postupně „vytěsňujeme“ nechtěné chtěným.

Program je nápomocen lidem v situacích, kdy dostupné standardní léčebné či terapeutické metody nemusí být dostatečně účinné nebo jsou třeba i nedostupné. Tento program může do jisté míry a za jistých okolností (o jejichž optimalizaci neustále v programu usilujeme) přinášet pozitivní výsledky i tam, kde je stav obecně považován za „zakonzervovaný“, neřešitelný či dlouhodobě chronický s patologickými příznaky, mnohých případech pomáhá i mírnit rizika relapsu apod.

Program STIMULAČNÍ HARMONIZACE® vychází zejména:

Všechny přístupy používané v programu jsou synergicky propojeny a jsou cíleny na přítomný a vědomý prožitek harmonie (rovnováhy), který následně stimuluje organizmus, mysl a vědomí jedince k žádoucím „systémovým“ změnám na všech úrovních. Obecně lze základní principy shrnout následovně:

  1. Přirozeným stavem je harmonie“, stav harmonie udržuje „vitální síla; vše, co vybočuje z přirozenosti, je projevem disharmonie, tedy projevem nedostatku či nerovnováhy „vitální síly“
  2. Hlavním tvůrcem reality a její změny je naše mysl; trvalé změny dosáhneme pouze  „změnou úrovně vnímání“
  3. Rezistence mysli využívající dlouhodobé návyky a zvyklosti brání procesu transformace a snižování disharmonie na všech úrovních
  4. K transformaci využíváme neomezeného potenciálu příležitostí a neomezeného zdroje všudypřítomné energie vědomí; míra jejich smysluplného využití je přímo úměrná míře aktivního probuzení všech našich disponibilních vnitřních schopností bez ohledu na míru handicapu tělesného, společenského či sociálního
  5. Smyslově vnímaná realita je identická se vším, co naše mysl připustí jako reálné“ (vědomě či nevědomě); v tomto smyslu je realita naší volbou“
  6. Disponujeme obrovským tvůrčím potenciálem mysli, jenž umožňuje aktivní změnu neuronové sítě
  7. Veškeré změny vyvolané stimulačním působením probíhají v nepřetržitém procesu „rezonančního ladění“
  8. Účinným principem k trvalému odstranění skutečných prvotních příčin disharmonie je „celostní přístup“ (alokální princip)
  9. Působením zákona „akce a reakce“ dochází ke změně vždy; nejúčinnější stimul je takový, který je nejsubtilnější, dalo by se i říci, že smyslově jemně vnímatelný až nevnímatelný, jenž nelze racionálně uchopit
  10. Stimulační působení je nezbytné v praxi provádět s ohledem na respektování následnosti vznikajících jevů, tedy principu „evolučního řetězení“, se současným posilováním vnitřních schopností „vnímání synchronicity“ návaznosti jevů, okolností a událostí, situací, vjemů a pocitů, vlivu a rolí zúčastněných osob atd.
  11. Stimulace působí v procesu snižování disharmonie „zevnitř ven“, tedy k zásadní a skutečné změně dochází na jemnější úrovni ve vnitřních procesech a následně se projeví navenek jako již smyslově vnímatelné důsledky
  12. Účinnost stimulace závisí na podmínkách působení „ze shora dolů“, tedy od vědomí a mysli na úroveň somatickou – tělesnou
  13. Holografický charakter reality ve smyslu „jak uvnitř, tak vně“, „jak nahoře, tak dole“
  14. Priority a naléhavost aktuálního řešení toho kterého projevu disharmonie si organismus, resp. jeho vyšší inteligence, stanoví sám, je to přirozená schopnost organismu samoléčení a sebereflexe (v míře úměrné stavu potenciálu); náš rozumový názor v tomto procesu volby priorit nehraje žádnou roli a je nepodstatný
  15. Změnu či tvorbu lze uskutečnit pouze v přítomném okamžiku, tady a teď
  16. Nastane-li vlivem stimulace proces odstranění důsledků disharmonie, pak zpravidla v „opačném pořadí“, než v jakém dané projevy vznikaly ve směru vědomí – mysl – tělo
  17. „Vnitřní prožitky“ jsou hlavním klíčem k napojení a především využití neomezeného potenciálu možností transformace
  18. Primárně je vždy zapotřebí zahájit stimulaci „snižováním tenze“, a to na všech úrovních (především somatické a psychické), následně lze účinně řešit příčiny projevů disharmonie
  19. „Vnímání bolesti“ má hodně co dočinění s aktivním působením naší mysli; převážný podíl námi vnímané bolesti není bolestí samotnou, nýbrž je výsledkem působení naší mysli
  20. Stimulační proces je vnímán jako „pouhý“ zprostředkovatel – nástroj, nikoli jako skutečný a prvotní činitel; prvotním zdrojem žádoucích změn je především „transformovaná mysl“, bez této transformace nelze dosáhnout trvalých pozitivních změn
  21. K upevnění a osvojení nových stimulačních návyků, nových synaptických spojů na úrovni neuronů, jsou důležitá mnohačetná opakování v podmínkách „integrace stimulačního působení“
  22. Chronická a „zakořeněná“ disharmonie vyvolává v souvislosti se stimulačním působením neustálé „rezistentní reakce“, které však je nezbytné řešit nenásilně a neinvazivně s vědomím, že tato rezistence je nedílnou součástí transformačního procesu
  23. Integrativním přístupem a týmovou spoluprací zainteresovaných osob lze dosáhnout výrazného působení „účinků synergie“, tedy získání násobného užitku a to nejen na úrovni terapeutické, ale i organizační, ekonomické či firemní kultury
  24. Důležitou součástí procesu harmonizace je aktivní tvorba „harmonické celistvosti“, bez níž by účinky programu byly výrazně oslabeny (jako např. prostředí, způsob zapojení zúčastněných osob, osobní očekávání apod.).

Pracujeme s ověřeným faktem, že naše vědomí (jako primární atribut podstaty sama sebe) je neustále zakrýváno našimi chaotickými myšlenkami pevně ukotvenými v naší mysli. Mysl se tak na základě smyslových vjemů a myšlenek zákonitě odklání od čirého vědomí a svou navyklou podřízeností tělesnému svým způsobem „degraduje“, přičemž ztrácí tolik potřebnou přirozenou intuitivní soudnost o skutečné realitě. Ztrácí rovněž nezbytnou schopnost využívat širšího spektra reálně dostupných řešení v dané životní situaci z nepřeberné nabídky potenciálních možností v každém okamžiku našeho života. Mysl v takovém případě vždy inklinuje k takovému řešení, kterými se prostřednictvím svých myšlenek (produkovaných naší mozkovou činností) nejvíce zabývá a následně tak posiluje ta synaptická spojení, která jim odpovídají a oslabují či zcela eliminují ostatní možnosti spojení, velmi často mnohem výhodnější.

Bez ohledu na náš zdravotní stav (tělesný, psychický či mentální), na naše sociální podmínky, zkrátka nemůžeme dost dobře a trvale změnit realitu (….. svůj životní příběh, své zdraví, míru užitečnosti a naplnění našeho života atd.), pokud se naše vědomí „ztotožňuje“ se stavem, v němž daná realita byla „v minulosti stvořena“. A to v programu činíme způsobem, jakým my sami i uživatelé právě probíhající přítomnost „vnímáme, pozorujeme“, to jest, jak v danou chvíli o realitě smýšlíme, jak jí právě prožíváme, jaké vnímáme pocity, jak na danou situaci reagujeme, a především zda sami nebráníme projevu neznámého, nepoznaného. Ve chvíli, kdy něco prožíváme, určuje náš autentický pocit míru citlivého vnitřního naladění jemné energie (vibrace každé částice), která se uvádí do rovnováhy s okolním prostředím téhož naladění (s každou jeho částicí bez výjimky). Takto vzniknuvší vzájemná rezonance přináší nové příležitosti z neomezeného potenciálu možností. Záleží proto na tom, na jakou z těchto možností zaměříme svojí pozornost (myšlenky, představy, kreativitu …..) a tímto směrem se také vždy odvíjí „nová zkušenost, naše volba budoucnosti“. V důsledku této volby ostatní možnosti v daný okamžik ustupují do pozadí a latentně se rozplynou (alespoň prozatím). Získáme-li společně s uživateli schopnost této „vědomé volby“, je zcela reálné se začít učit být nejen schopen, ale především „ochoten“, se dívat tzv. „od sebe za sebe“, čili jinak řečeno za hranice iluze (klamu) tvořené naší myslí. A  proč ne …………… !?

zpět nahoru